Přejít na: Obsah | Levý blok | Konec stránky

Památky UNESCO - historické jádro Prahy

Historické jádro Prahy

Historické jádro Prahy bylo na Seznam světového dědictví zapsáno v roce 1992 v rozsahu Pražské památkové rezervace. Památková rezervace hlavního města představuje unikátní urbanistický celek světového významu, který zahrnuje historická pražská města Staré Město, Josefov, Nové Město, Malou Stranu, Vyšehrad a Hradčany s dominantou Pražského hradu, s Karlovým mostem a bezpočtem kostelů, klášterů, paláců a zahrad budovaných během staletí na obou březích řeky Vltavy. Velkorysé středověké založení a architektonické bohatství svědčí o uměleckém, společenském, kulturním i politickém významu města od středověku do současnosti.

Pražský hrad

V roce 1918 se Pražský hrad stal symbolem nového samostatného demokratického státu – Československé republiky. Od té doby odbornou péči o něj garantuje Kancelář prezidenta republiky. V roce 1920 se zaměstnancem kanceláře stal stavitel a znalec pražských památek Karel Fiala, funkce architekta Pražského hradu se ujal slovinský architekt Josip Plečnik. Zatímco Fiala trval na konzervativním a restaurátorském přístupu k Pražskému hradu, Plečnik byl zastáncem invazivního přetváření jeho historického prostředí. Polarita těchto dvou osobností jako by předurčila dvě tendence v přístupu k Pražskému hradu: buď jako uzavřenému stavebnímu celku, nebo jako prostoru pro stavební intervence, a to na dalších sto let.

V době komunistického režimu byly některé historické objekty poškozeny necitlivými zásahy nebo dokonce nevratně zničeny. Přesto i tehdy převažoval restaurátorský přístup k hradním objektům do té míry, že mohly být důstojně prezentovány veřejnosti. Skutečný rozmach stavebních a restaurátorských prací a především nárůst turistiky nastal po roce 1989.

Areál Pražského hradu v posledním desetiletí vstoupil do další etapy. Zatímco v 90. letech 20. století převažoval „kreativní“ přístup k Pražskému hradu, jehož výsledkem byl vznik několika novostaveb v jeho areálu, na počátku 21. století byla strategie hledání projektů, jež by pozměnily podobu Hradu, programově opuštěna a investice začaly směřovat téměř výlučně do restaurátorských akcí a stavebních renovací. Z těch nejvýznamnějších jmenujme komplexní restaurování Starého královského paláce, v takovém rozsahu to bylo poprvé od doby Karla Fialy; restaurování Královského letohrádku, které zásadně vylepšilo technický stav i výtvarnou působivost jeho vzácné renesanční architektury; komplexní rekonstrukci Jízdárny, jež znamenala významné zlepšení parametrů tohoto výstavního prostoru; rekonstrukci Ústavu šlechtičen a jeho součásti renesančního Rožmberského paláce. Dále připomeňme obnovu Míčovny, Archivu Pražského hradu, Zlaté uličky, Jiřské ulice, Plečnikovy lávky a vyhlídky a mnoha dalších objektů.

Významné místo v přehlídce obnov nedávných let zaujímá restaurování katedrály sv. Víta; včetně interiéru kaple sv. Václava s nástěnnými malbami ze 14. a počátku 16. století. Velké pozornosti se dostává údržbě mozaiky s Posledním soudem na Zlaté bráně katedrály. Restaurovány byly nástěnné malby z 12.–16. století v bazilice sv. Jiří a také řada památek movitých, z nichž jmenujme triptych s Klaněním tří králů z konce 15. století od severonizozemského malíře Geertgena tot Sint Jans. Náročným úkolem bylo restaurování interiéru a stavební úprava kaple sv. Kříže na II. nádvoří Pražského hradu pro expozici Svatovítského pokladu. Při restaurátorských zásazích je kladen důraz na detailní přípravu a koordinaci prací, použití nejvhodnějších technologií, spolupráci se specialisty různých oborů a v neposlední řadě na uměleckohistorický výzkum restaurovaných památek.

Pražské paláce a chrámy

Vedle Pražského hradu jako hlavní dominanty se v obrazu města uplatňují především monumentální chrámy a palácové a klášterní komplexy. Jde zpravidla o vynikající architektonická díla, jejichž opravám či obnově je věnována odpovídající pozornost. Po náročné obnově Rudolfina a Stavovského divadla dokončené v roce 1992, kdy byla Praha zapsána na Seznam světového dědictví, byl v letech 1994–1997 velkoryse obnoven Obecní dům, budova reprezentující pražskou secesi. Po letech devastace se tak znovu zaskvěly interiéry této budovy, na jejíž výzdobě se podíleli významní umělci počátku 20. století včetně Alfonse Muchy.

Sídlem Parlamentu České republiky se stala budova historické Sněmovny na Malé Straně, a také řada okolních paláců. Postupně byly opraveny a pro Poslaneckou sněmovnu upraveny mimo dalších domů především paláce Smiřický, Šternberský, Auersperský a bývalé jezuitské gymnázium. Pro Senát České republiky Kolovratský a Malý Fürstenberský palác, především ale Valdštejnský palác včetně velkoryse pojaté obnovy palácové zahrady přístupné veřejnosti. Značně zanedbaný a utilitárními zásahy poznamenaný Nostický palác na Maltézském náměstí byl rehabilitován pro ministerstvo kultury. Obnovených paláců je však celá řada. Z nejvýznamnějších jsou to paláce Hartigovský, Toskánský, Lichtenštejnský a nově například Schwarzenberský a Salmovský s expozicemi sbírek Národní galerie. Opravena byla také průčelí jižní fronty Staroměstské radnice včetně torza Sprengerova novogotického křídla, exteriér kostela sv. Mikuláše na Malé Straně a kostela sv. Ducha na Starém Městě. Významným počinem, který byl zvažován řadu let, byla rekonstrukce atiky a věží Malostranské radnice na Malostranském náměstí, která završila celkovou obnovu této významné manýristické stavby. Ze staveb sakrálních je třeba připomenout obnovu Staronové synagogy, interiéru kostela sv. Petra a Pavla na Vyšehradě a také Strahovského kláštera včetně restaurování knihovních sálů. Opravy a restaurování Klementina pro Národní knihovnu jsou v plném proudu, zahájena byla oprava průčelí Národního divadla a připravena je i dlouho očekávaná obnova Národního muzea. Jmenované renovační akce významně zhodnocují kulturní bohatství Prahy a prezentují vysoký standard české památkové péče.

Obnova obytných městských domů

Na výrazu a malebnosti památkově chráněného centra Prahy se podílejí nejen monumentální sakrální a světské stavby, ale desítky a stovky obytných domů zbudovaných a postupně přetvářených v různých architektonických slozích, v nekonečných obměnách tvarosloví, barev a detailů. Zatímco pro Malou Stranu, Hradčany a část Starého Města jsou typická průčelí zdobená bohatě profilovaným štukem s barevným nátěrem, zástavba Nového Města poskytuje navíc velikou škálu fasád z cihel či keramiky nebo z přírodního i umělého kamene. Na Malé Straně, Hradčanech a v předasanačních částech Starého Města v souvislých frontách ulic a náměstí dodnes převažují bohatá průčelí a tvary střech z období baroka, rokoka a raného klasicismu kryjící stavby většinou staršího středověkého původu. Zajímavá a pro Prahu typická je směsice slohů i v ostatních čtvrtích. Není výjimkou, když na průčelí barokního měšťanského domu navazuje secesní činžovní dům, zatímco přes ulici se v pozoruhodné harmonii potkává neorenesanční průčelí zdobené „psaníčky“ z konce 19. století s kubistickým průčelím ze začátku 20. století.

Během druhé poloviny 20. století (až do roku 1989) se mnoho domů v Praze muselo obejít bez pravidelné údržby a kvalitní obnovy. Zašedlé a na mnoha místech opadávající fasády sice dobře dotvářely sugestivní atmosféru města, kde žil a psal Franz Kafka, ale často působily bezútěšným dojmem. Byly ohroženy a mnohdy poškozeny jejich četné uměleckořemeslné doplňky či malířská a sochařská výzdoba. Mnoho domů muselo být opatřeno ochrannou dřevěnou konstrukcí, aby neohrožovaly chodce.

V rámci změny společenského systému po roce 1989 se situace v mnohém zcela zásadně změnila. V průběhu posledních 20 let, právě i v návaznosti na zápis na Seznam světového dědictví, byly vedle připomenutých chrámů a paláců patřících církvím či státním institucím soukromými vlastníky obnoveny stovky průčelí restituovaných obytných domů, a to včetně souvisejících detailů a střešních plášťů. Obnova fasád historických objektů se většinou provádí na základě průzkumů, při nichž se zjišťuje originální barevnost a původní materiálové provedení. Velká pozornost památkových pracovníků je zaměřena nejen na správný výběr odstínu barvy pro obnovu, ale i použití vhodného, nejlépe přírodního materiálu. U štukových průčelí se zásadně preferují materiály na vápenné bázi, které mají dobré optické vlastnosti a schopnost přirozeně stárnout. Obnova částí s uměleckou či uměleckořemeslnou výzdobou je obvykle svěřována do péče specializovaných řemeslníků nebo restaurátorů. Nedílnou součástí fasád jsou i tzv. výplňové prvky jako okna, dveře a výkladce. Při opravách se sleduje maximální zachování autentických prvků a obnova původního vzhledu. Velmi důležitá je i podrobná dokumentace, a to nejen vlastní stavby, ale i podkladů k ní – např. historických plánů.

Je nutné přiznat, že daní za rychlou, téměř jednorázovou záchranu a obnovu tak velkého množství historických budov v časově neobyčejně krátkém období, při níž nevyhnutelně docházelo i k některým chybám (zejména při obnově střešních plášťů s neorganickými vikýři a střešními okny nově vkládaných půdních bytů), je částečná ztráta pocitu autenticity dříve nesmírně poetické střešní krajiny města i nezastíraná komercializace v řešení parterů řady jeho ulic a náměstí. Prostředí historického jádra Prahy nově kultivuje velká péče věnovaná údržbě a obnově zahrad, parků a zelených ploch i návrat tradičních kamenných dlažeb s charakteristickými mozaikovými vzory na chodnících. Se svým nevyčerpatelným kulturním potenciálem město zůstává nejen jedinečným příkladem stavebních slohů, výtvarných děl a uměleckého řemesla, ale příjemným místem pro život dnešních obyvatel i návštěvníků.

Průhonický park

Průhonický park a zámek byly po dílčím administrativním váhání v roce 2010 potvrzeny jako součást světové památky UNESCO, doplňková část lokality Historické jádro Prahy. Průhonický park o rozloze 211,42 ha je oceňován jako mimořádně význačný přírodně krajinářský park s exotickými druhy stromů, jehož dnešní podoba byla vytvořena na konci 19. století. Základem kompozice členitého údolí a jeho svahů jsou mistrovsky volené průhledy, v nichž se střídají porosty dřevin s lučními plochami, vodními toky se slepými rameny a malířská kompozice zeleně, důsledně využívající barevnosti dřevin, a to ve všech fázích její proměnlivosti v různých ročních obdobích. V roce 2011 proběhly v areálu dvě větší obnovy. Obnovena byla fasáda Velké věže a zrestaurovány lunety na fasádě Rytířského sálu a malého nádvoří zámku. Při obnově fasády věže se upustilo od monochromní barevnosti 80. let 20. století a postupovalo se podle dochovaných dobových fotografií. Zároveň byla obnovena barevnost a plastičnost nárožní bosáže věže, která byla postavena na sklonku 19. století a od prvopočátku měla romantizující charakter. Obnovou prošla také kupolka nárožní věžičky s krytinou z bobrovek provedených ve štuku. Ve východním křídle zámku byla restaurována lunetová římsa s erby zhotovenými dle návrhů Hanuše Schweigera. Současně došlo k obnově fasády se sgrafitovými psaníčky. V současnosti se v objektu zámku i parku provádí pouze drobná údržba.