Přejít na: Obsah | Konec stránky

Půdní vestavby

Půdní vestavby a nástavby nejsou z hlediska zahování architektonického dědictví příznivé. Proč? Osvětlení půd pro druhotně vkládané využití poškozuje vzhled střech. Svou úlohu hraje nejen způsob řešení u té které stavby, ale i počet, respektive hustota takto přestavěných střech. Co obecně může být přijatelné u jednoho domu, není snesitelné u celé uliční řady. Půdní vestavby vedou k zániku cenných historických krovů. V souvislosti se změnou využití půdy dochází k nárůstu užitného zatížení, které vyvolává nutnost zesílení konstrukcí. Mnoho historických krovů je spřaženo se záklopovými trámovými stropy. Zvýšení únosnosti znamená pro tyto konstrukce razantní negativní zásah. Volný prostor půdy má většinou sám o sobě architektonickou hodnotu. Rozpříčkováním tato hodnota zaniká. Půda je charakteristickým prostorem historické architektury stejně jako jím jsou například dvorky, průjezdy, podloubí nebo mázhausy. Záborem pro druhotné využití tato hodnota svébytného architektonického prostoru zaniká. Půdy obecně patří k nejméně užívaným prostorům. Z tohoto důvodu se v nich zachovaly konstrukce a prvky, které v užívanějších částech domu již zanikly. Týká se to dveří na půdu, schodiště z posledního patra na půdu, dřevěných žebříkových schodišť v krovu, dlažeb a dalších.

Ze všech těchto hledisek není žádoucí půdní vestavby do krovů hodnotných historických staveb  připouštět. Přijmeme-li tezi, že výběrová forma památkové ochrany koresponduje s hodnotou díla, platí tento požadavek zejména pro kulturní památky a památkové rezervace.

Teprve za špičkou representovanou chráněnými kulturními památkami a nejhodnotnějšími urbanistickými celky začíná zóna, u které je vhodné pootočit otázku přípustnosti půdních vestaveb do polohy hledání vhodných řešení. S ohledem na různorodost situací neexistuje nějaké universální řešení. Na základě zkušenosti z mnoha příkladů však lze na téma řešení půdních vestaveb učinit několik obecných poznámek:

  • Pro každou úpravu, a tedy i pro každou půdní vestavbu, je klíčové zadání: využití, kapacita a předpokládaná dispozice. Každý následek má svou příčinu. Mezonetovou vestavba znamená zásahy do podoby střechy ve dvou úrovních. Vestavba tří bytů založených na stejném dispozičním schématu jako byty v patrech (kuchyň, obývací pokoj, ložnice …) do krovu  standardního činžovního domu z přelomu 19/20. znamená osvětlit 3 obývací pokoje, šest ložnic, tři kuchyně atd., a to tak, že místa osvětlovacích prvků jsou fixována vnitřní dispozicí bez ohledu na architekturu průčelí.
  • Pojem „ateliérové okno“ je v oblasti památkové péče ustálený termín, jímž je označena architektonicky i konstrukčně specifická podoba okna charakteristická pro architekturu druhé poloviny 19. a počátku 20. století. Jedná se o velkoplošnou konstrukci se svislým dělením v rastru řádově 300 – 400 mm. Dělící příčle jsou velmi subtilní (T profil). Detail řešení svislých příčlí je pro žádoucí výraz ateliérového okna podstatný. Ateliérové okno může být různě tvarované, ale v principu by mělo být na střeše pouze jedno. Nemůže proto být chápáno jako alternativa standardních „střešních oken“. Užití ateliérového okna je vázáno na vnitřní dispozici. Pro byty je vhodné u dispozic založených na jednom velkém obytném prostoru. Doporučovat z hlediska památkové péče užití ateliérového okna má smysl pouze za předpokladu, že navrhovaná konstrukce svým výrazem, velikostí a zakomponováním do střechy bude opravdu odpovídat architektuře dotčeného domu. Technickým omezením je orientace ke světovým stranám.
  • Požadavek, aby dokomponovávaný prvek byl formou, výrazem, konstrukcí, velikostí a osazením adekvátní dotčenému historickému průčelí, platí i pro vikýře. Ne pro všechny typy  historických staveb je vikýř přijatelný. Jmenovitě pro činžovní domy z období historizujících slohů bývá jejich užití obvykle krajně nevhodné. Ale i pro stavby a slohy, pro které je užití vikýřů charakteristické, platí, že není vikýř jako vikýř. Běžné osvětlovací vikýřky měly rozměry řádově 300/400 – 600 mm. Jejich velikost nelze bez újmy architektonického výrazu libovolně zvětšovat. Další zásada říká, že čím výše na průčelí, tím menší má být okno. Osvětlovací vikýře bývaly výrazně menší než okna v patrech. Vnější obrys vikýře by proto měl být o poznání menší než skladebný rozměr oken posledního podlaží. Spolu s velikostí je důležité i osazení vikýře v ploše střechy. S výjimkou transportních nebývaly vikýře v jedné rovině s fasádou. Je tedy vhodné dbát na to, aby vikýře byly výškově i půdorysně ustoupeny od okapu střechy tak, jak to odpovídá jejich přirozené pozici  - osvětlovací vikýřky byly obvykle osazovány ve výši očí stojících člověka. Důležitá je samozřejmě i konstrukce a detaily vikýře.
  • Půdní vestavba poškozuje a ohrožuje historické krovy dvojím způsobem: přímým vyřezáním prvků pro uvolnění dispozice a uzavřením, které časem vede k degradaci dřevěné konstrukce. Z tohoto hlediska jsou vestavby volně vložené do půdy bez přímé souvislosti s krovem příznivější než konstrukce s krovem spojené.
  • Půdní vestavba bývá často spojena s vybouráním komínů pro uvolnění dispozice. Dům tím ztrácí možnost řešit technické instalace (odkouření, větrání, elektrorozvody) vnitřkem. Důsledkem jsou například kouřovody vedené volně po dvorních fasádách. Význam nuceného větrání vzrůstá v souvislosti s osazováním těsných oken v zájmu tepelných úspor. Pokud se zruší komíny (místa, kudy lze vést vzduchotechniku nad střechu) vzniká nepříjemný problém. Omezením je i ztráta místa pro sušení prádla (u domů, které nemají sušárnu), protože sušení prádla v bytech v kombinaci s utěsněním oken vede ke zvýšení vlhkosti.