Přejít na: Obsah | Konec stránky

Historické knihovní fondy

Fondy historických zámeckých knihoven ve správě Národního památkového ústavu jsou nedílnou součástí dosud ne zcela zpracovaného a zpřístupněného bohatství, které představují historické knižní fondy jako celek.

V Čechách, na Moravě a ve Slezsku dosud existuje 341 zámeckých knihoven v různém stupni dochování. Část z nich, okolo 50, jsou knihovny interiérové, tedy takové sbírky, které jsou součástí původního vybavení památkového objektu, jsou uchovány v původních prostorách a původních skříních, regálech či jiném ukládacím nábytku. Obvykle jsou tyto knihovny, celé či jejich části, součástí prohlídkových tras. Ostatní zámecké fondy jsou skryty v depozitářích jako knihovny svozové, pocházející z objektů, které byly po II. světové válce zestátněny a nebyly určeny ke kulturnímu využití. Celkem obsahují české a moravské zámecké knihovny přes 1 600 000 svazků. Jejich největší význam spočívá v tom, že zůstaly zachovány odděleně jako samostatné fondy, nikoliv jak tomu bylo zpravidla v jiných státech, kde byly historické knihovny zařazeny do centrálních knihoven různých typů a rozptýleny v jejich rozsáhlých fondech. Hodnota zámeckých knihoven totiž nespočívá pouze jen v tom, kolik středověkých rukopisů, prvotisků a jiných cenných knih obsahují, ale hlavně v tom, že na jednotlivých sbírkách je možné sledovat kulturní obraz a vývoj doby, ve které sbírky vznikaly, vývoj, společenské postavení a zájmy rodů, jednotlivých majitelů, ale i celé společenské vrstvy. V evropském, respektive celosvětovém kontextu, se jedná o naprosto unikátní situaci. Národní památkový ústav spravuje nejvýznamnější část fondů interiérových zámeckých knihoven (celkem 67 fondů; to je přibližně 490 000 svazků), 40 fondů (to je asi 200 000 svazků) bylo po roce 1989 restituováno původním majitelům a více než 190 svozových fondů (to je asi třetina svazků) je ve vlastnictví Národního muzea v Praze. Menší část fondů je ve vlastnictví jiných kulturních a vědeckých institucí – muzeí, knihoven, akademie věd a podobně.

Vývoj šlechtických knihoven na našem území sahá až hluboko do středověku. První zprávy o existenci soukromých sbírek spadají do druhé poloviny 13. století, kdy je doložena existence sbírky krále Přemysla Otakara II. Vznik zámeckých, respektive hradních knihoven v dnešním slova smyslu však má své kořeny až na přelomu 15. a 16. století v souvislosti s rozšířením knihtisku a myšlenkami humanismu a renesance (například knihovny Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic,  Václava z Rovného,  Jana staršího Hodějovského z Hodějova,  Karla staršího ze Žerotína,  knihovna pánů z Lokšan ). Jeden z evropsky nejvýznamnějších a největších renesančních knižních fondů vybudovali ve druhé polovině 16. století Vilém z Rožmberka a jeho bratr Petr Vok na zámcích Český Krumlov a Třeboň. Knihovna, vybavená katalogem, čítala na svou dobu neuvěřitelných 10 000 svazků. Zlatý věk vývoje zámeckých knihoven přineslo až 17. století a doba baroka. V průběhu třicetileté války a po jejím skončení přichází do Čech řada evropsky významných rodů, které si ze své vlasti přivážejí starší knižní sbírky, umisťují je do koupených či darovaných sídel a na jejich základě budují rozsáhlé reprezentační fondy. Katolická domácí šlechta nezůstává nijak pozadu, a tak v průběhu 17. a 18. století vznikly v Čechách, na Moravě a ve Slezsku desítky velmi kvalitních a rozsáhlých knižních sbírek. Období baroka proměnilo také poslání a vzhled knihoven. Pro knihovny jsou při barokních přestavbách sídel vytvářeny samostatné místnosti, vybavené skvostně provedenými regály, knihovna se stává součástí reprezentačních prostor zámku, knihy v ní uložené jsou vázány do jednotných pergamenových či kožených vazeb, mimořádná váha je kladena na estetický vzhled knihovny. Knihovní sály a knihy v nich uložené reprezentují společenské postavení, bohatství a význam majitelů. Vyvrcholením tohoto „zlatého věku“ zámeckých knihoven je působení francouzských encyklopedistů na sklonku 18. století. Pod jejich vlivem vznikají rozsáhlé knižní sbírky encyklopedického charakteru, které ve svých fondech shromažďují základní díla veškerého lidského poznání a jsou tak zcela mimořádným dokladem stavu vědeckého poznání, ale i stupně vzdělání české šlechty. Z desítek dochovaných knižních fondů uveďme jako příklad arcibiskupskou knihovnu v Kroměříži, salmovskou knihovnu v Rájci nad Svitavou, valdštejnskou knihovnu Mnichovo Hradiště, metternichovskou knihovnu Kynžvart či schwarzenberské knihovny v Českém Krumlově a na Orlíku. V průběhu 19. století postupně knihovny ztrácejí na svém významu, stávají se stále více praktickými pomůckami a zdrojem zábavy, jejich podoba a poslání se blíží současnému chápání soukromé knihovny každého z nás. Fondy jsou plněny současnou beletristickou produkcí, časopisy a odbornými příručkami potřebnými pro chod velkostatků, továren a další podnikatelské činnosti. Přirozený historický vývoj zámeckých knihoven ukončily až události po II. světové válce, konfiskace a zestátnění majetků. Ve dvou vlnách – v letech 1945 a 1948 došlo ke konfiskaci prakticky všech zámeckých knihoven v českých zemích a jejich správou, ochranou a evidencí byla pověřena Národní kulturní komise pro správu státního kulturního majetku, zřízená v roce 1946 na základě zákona č. 137/1946 Sb. V roce 1954 vzniklo rozhodnutím ministerstva kultury oddělení zámeckých knihoven při Knihovně Národního muzea. Za to přináleží dík zejména PhDr. Bohumíru Lifkovi (24.3.1900–24.11.1987). Oddělení zámeckých knihoven bylo již od svého založení určené k přímé správě svozových knihoven a k výkonu odborné péče a metodického dohledu nad ostatními zámeckými knihovnami bez rozdílu vlastnictví.

Zámecké knihovny v českých zemích představují zcela unikátní soubor literatury ze všech oborů lidského bádání. Nejstarší rukopis v zámeckých knihovnách pochází z 9. století, nejmladší knihy z poloviny 20. století. Protože aristokracie byla vrstvou velmi vzdělanou, nalezneme v těchto fondech literaturu všech vědních oborů: historii, filozofii, teologii, všechny přírodní vědy, lékařství, alchymii, politiku, výtvarné umění, psychologii, literaturu o průmyslu a podobně. Každá knihovna odráží zájem svých shromažditelů. Některé druhy literatury jsou však prakticky všem zámeckým knihovnám společné, například militaria, protože v každé aristokratické rodině bylo několik důstojníků. Velmi častá je právnická literatura, protože státní úřady byly častým zaměstnáním aristokracie. Typicky „aristokratickou“ literaturou jsou také knihy o lovu, lesích, koních, genealogické publikace a snad úplně v každém fondu existuje velký soubor knih o zemědělství. Každý zámek byl totiž hlavně centrem panství, velkostatku. Jeho majitelé se snažili shromáždit vždy to nejmodernější o jeho správě, o hospodářských novinkách, o pěstování plodin i jejich následném zpracování.

Jazykové rozvrstvení je závislé na době vzniku knih. V 15. století dominuje pochopitelně latina, v 16. století se objevuje němčina i čeština. V 17. století zápasí opět němčina s latinou, která časem ustupuje do pozadí a uvolňuje místo francouzštině. V 19. století se vedle převládající němčiny opět objevuje čeština, alespoň v některých fondech, a také angličtina. Zároveň měl na jazykovou skladbu každého fondu velký vliv osobní zájem a původ majitelů. Příbuzenské svazky šlechty přesahovaly hranice a aristokraté často cestovali. Díky tomu jsou v zámeckých knihovnách knihy italské, španělské, maďarské, holandské, dánské či ruské.


Podrobnosti o vývoji a významu knihovních fondů lze nalézt v publikaci

  • HÁJEK Pavel:
    Metodika minimálního katalogizačního záznamu – zpracování historických knižních fondů ve správě Národního památkového ústavu pro účely zákona o účetnictví a základní principy pořizování fotodokumentace knižních sbírek (Digitalizace lokálních katalogů zámeckých knihoven pomocí systému Clavius)
    Vyšlo jako samostatná příloha časopisu Zprávy památkové péče 6/2009
  • Jako soubor pdf dostupné ke stažení zde.