NPÚ - Barokní socha v krajině
Přejít na: Obsah | Konec stránky

O kampani

Prezentace tématu v médiích

Aktualizovaný souhrnný přehled akcí k tématu

Barokní socha a česká krajina:

Baroko patřilo k nejšťastnějším obdobím nejen v dějinách českého sochařství, ale i v dějinách formování české krajiny, jejíž neodmyslitelnou součástí jsou jak zámecké parky a klášterní a palácové zahrady, aleje a sítě cest propojujících hlavní ekonomická, správní i duchovní centra daného regionu, tak nově budované profánní i sakrální stavby a v neposlední řadě i sochařsko-architektonická díla.

Barokní sochařská díla umístěná v krajině patří dnes spolu s poutními místy mezi poslední svědky, kteří vypovídají o někdejší kráse české krajiny. Kráse zachycené mimo jiné v obrazech nejvýznamnějších českých krajinářů 19. století od bratří Mánesů, přes A. Kosárka, A. Chitussiho, J. Mařáka a A. Slavíčka až po obrazy Josefa Lady, na nichž se asi nejčastěji setkáme s drobnými památkami v krajině, tedy s božími muky a křížky u cest nebo se sochami sv. Floriána a sv. Jana Nepomuckého, tyčícími se uprostřed návsí a na mostcích.

Fenomén vztyčování sochařských děl v krajině v období baroka úzce souvisí se vztahem tehdejšího člověka k přírodě a krajině jako součásti veškerenstva, které je dílem Stvořitele. Jako dílo Stvořitele je toto veškerenstvo naplněno řádem, jenž v sobě zrcadlí jeho moudrost, dobro a lásku. Zasazení sochařského díla v krajině proto nikdy není nahodilé, ale vždy s tímto řádem Božím souzní. Hlavním krajino-tvorným prvkem, se kterým je barokní socha nerozlučně spojena, je cesta, resp. ty její části, jež mají nějaký zvláštní význam. Barokní sochu tak v roli jakéhosi poutníkova průvodce najdeme například tam, kde se cesty kříží nebo rozbíhají. Často jsou i v místě, odkud se otevírá pohled na další úsek cesty nebo průhled na cíl cesty. Ve funkci zvláštních hraničních prvků a strážců byla barokní socha osazována na okrajích lidských sídel nebo na hranicích panství. Sochařské dílo se v krajině je tu takto prostředníkem upozorňujícím kolemjdoucího na pohledové vazby mezi částmi přírody a mezi díly člověka většinou v podobě nějakého významného architektonického nebo urbanistického díla, k němuž na své cestě směřujeme.

S výjimkou zámeckých parků byla v krajině osazována výlučně sochařská díla sakrální křesťanské povahy, ať už se jedná o prostá boží muka s Pašijovými výjevy na kapličkovém nástavci, statue, sloupy a pilíře nebo drobné stavby např. v podobě výklenkových kaplí. Osazením takového sochařského díla v daném místě dochází k jeho hodnotové proměně. Toto místo i celý okolní prostor nejen, že se dostávají pod ochranu osobnosti, jíž bylo sochařské dílo zasvěceno. Samo místo získává posvátný charakter a má představovat prostor vytržení z každodennosti, prostor, ve kterém se odehrává setkávání sféry pozemské se sférou nebeskou. Takový prostor měl kolemjdoucímu sloužit k zastavení, k zamyšlení a především k modlitbě.

Zároveň s tím, jak se proměňoval způsob užívání krajiny a pobývání člověka v ní, narůstal postupně problém s údržbou a zachováním památek tohoto typu. V době jejich vzniku je zaštiťovaly fundace zřízené spolu se vztyčením statue. K první změně došlo po josefínských reformách na konci 18. století, jež hluboko zasáhly zažité struktury vztahů ve společnosti, zejména majetkoprávních vztahů a vztahů mezi církví a státem. Ve třicátých letech 19. století byl i v souvislosti s rostoucí palčivostí tohoto problému proveden první soupis všech kaplí křížků a soch nacházejících se na území Českého království. Součástí těchto soupisů, jejichž zpracováním byli pověřeni místní děkani, bylo nejen zaznamenat umístění, popis vzhledu a stručně i stávajícího stavu díla, ale i jméno toho, kdo se zavazuje, že bude o tuto památku pečovat. S výjimkou donací městských a šlechtických, kde tato povinnost plynule přecházela z generace na generaci, tíhu péče o tyto památky většinou přebírali dědicové donátora objektu nebo se k tomu zavazovali ti, na jejichž pozemku toto dílo stálo.

Ve druhé polovině 19. století se postupně utvářel systém státem zajišťované, odborně zaštítěné péče o sochařské památky, který později převzala i nově vzniklá Československá republika. Opravy těch nejvýznamnějších sochařských děl už podobně jako dnes probíhaly pod dohledem zástupců tehdejší památkové péče, byly realizovány sochaři a kameníky-restaurátory a jejich vlastník mohl v případě nutnosti za předpokladu splnění určitých podmínek požádat o finanční podporu státu.

V současné době patří sochařská díla umístěná v krajině k nejohroženějším druhům památek. Sčítá se přitom hned několik příčin. Jedním z hlavních faktorů, které se na této skutečnosti nejvíce podílejí, je materiál, z něhož byly zhotoveny, který se po 250 až 300 letech, kdy byl vystaven negativním účinkům povětrnosti, mnohde ocitá na hranici i za hranicí své životnosti. Druhým hlavním, existenci těchto děl ohrožujícím, faktorem jsou četné vandalské útoky a krádeže, neboť tyto památky se velmi často nacházejí na osamělých místech. Tato situace nás mnohde nutí k nepříjemnému rozhodnutí, zda ponechat toto sochařské dílo na místě i přes všechna zmíněná rizika, nebo jej přemístit na jiné, z pohledu jeho další existence vhodnější místo. Přitom víme, že nedílnou součástí kompozičního a modelačního každého barokního sochařského díla je charakter místa, pro nějž je určeno, a to včetně světelného režimu. „Vysídlením“ sochy z jejího původního stanoviště tak na své hodnotě neztrácí pouze dané místo, ale obvykle i sochařské dílo samo.

Téma Barokní socha v krajině je součástí Mediálního plánu NPÚ na rok 2011 v oblasti představování činností památkové péče v rámci NPÚ. Národní památkový ústav se bude jeho prezentaci věnovat od dubna do června 2011. V dubnu 2011 spustí speciální část webu http://previous.npu.cz/barokni-socha/ s názvem Barokní socha v krajině, kterou doprovodí tematické kulturní a odborné akce.


Prezentace tématu v médiích